Za místo pro klášter bylo zvoleno návrší nad rybníkem (později zvaným
Podhájským), kde stála od roku 1599 kaple zasvěcená Nejsvětější
Trojici. Z popudu majitele panství Volfa Novohradského z Kolowrat,
nejvyššího sudího Král. českého a jeho manželky Jitky ze Sternbergu jej
vystavil zbožný kmán Jiří Bolf označovaný jako poustevník. Panství záhy
přešlo do majetku Sternbergů. Jejich příslušník Jaroslav Volf, který byl
zavražděn svým komorníkem v roce 1636, byl prvním, který byl ve
skromném kostelíku pohřben. Teprve za následujícího vlastníka Aleše
Ferdinanda z Mitrowicz byl kostelík přestavěn podle plánů stavitele
Karla Luraga v trojlodní basiliku, ze které vyšla dnešní podoba.
Řád bosých augustiniánů přišel do Lnář v květnu roku 1684 na výzvu
dalšího majitele panství, kterým byl Humprecht Jan Černín z Chudenic.
Mateřský klášter tohoto řádu sídlící u kostela sv. Václava na Zderaze
v Praze, vyslal bratry mnichy pátera Cypriána a Salvatora Teresiana,
které ubytoval na zámku ve Lnářích hrabě Tomáš Zacheus Černín
z Chudenic. Zprvu sloužili mše v zámecké kapli sv. Josefa a vesnickém
kostelíku sv. Mikuláše ve vsi vedle zámku. Se stavbou kláštera bylo
započato na nedaleké výšině, při čemž stavba navazovala na již postavený
kostel Nejsvětější Trojice. Klášter byl dostavěn již roku 1694 za
účasti v Čechách působícími italskými staviteli Giovani Batistou
Madernou a Pietro Spinettim. Vedle kontemplativního života a bohoslužeb
se mniši věnovali léčitelství, hospitalitě. Založili v klášteře především
lékárnu a v oddělené části dvora poskytovali sanitární služby.
Na kostel, který navazoval na původní zasvěcení Nejsvětější Trojici,
navazovala nová stavba kláštera. Přestavba kostela byla dokončena roku
1706 ve slohu vrcholného baroka. Stavitelem byl Karlo Lurago, který stál
u mnoha církevních staveb hlavně v Praze. Ihned po dostavění byl
augustiniánskými mnichy pozván slavný pražský malíř Petr Brandl, kterého
v té době zaměstnávali Černínové na lnářském zámku. Pro hlavní oltář
vytvořil obraz Nejsvětější Trojice, kde pod Duchem Svatým vedle Boha
Otce žehná Kristus Panně Marii, zatímco sv. Augustín vydává Matce Boží
hold planoucím srdcem – výsostným znakem právě bosých augustiniánů. Na
obraze je vedle andělů ještě vyobrazen sv. Tomáš a sv. Zuzana. Nechybí tam
ani zobrazení nově vystavěného samotného kláštera, který je skromně
vsazeno do pravého spodního rohu komposice obrazu. Hotové dílo je
umístěno do bohatě řezané zlacené architektury hlavního oltáře, kterou
zhotovil augustiniánský mnich umělec Filip od sv. Heřmana (vlastním
jménem Friedrich Mollitor) a patří k nejvýznamnějším pokladům barokního
umění v Čechách.
Trojlodní kostel má i další bohatou výzdobu. V ní vynikal především
postraní sice barokní malý oltář, do kterého byl dodatečně vsazen pozdně
gotický deskový obraz od neznámého autora z třicátých let 15. století
s námětem Matky Boží, který nese označení svého domicia jako „Panna
Maria Lnářská“. Dnes je tento skvost chráněn v depositáři farnosti.
Jedná se o mariánský obraz, námět hojně vyhledávaný po porážce českých
stavů na Bílé hoře, který na paměť definitivní katolizace zemí Koruny
české byl umísťován jak do starších, více méně devastovaných, tak nově
postavených kostelů. Jako příklad nám slouží obraz na hlavním oltáři
řádového kostela na Strakonickém hradě, který tam dodali rytíři Řádu
sv. Jana Jerusalemského – maltézští rytíři, nebo v kostele Panny Marie
v Praze na Malé Straně, v té době založeném klášteře řádem bosých
karmelitánů. Obrazy tyto jsou označovány spoborným názvem „Panny Marie
Vítězné“.
V bohatém vybavení lnářského klášterního kostela je dalších šest
oltářů, po třech v obou postraních lodích, jejichž autoři nebyli dosud
zjištěni. Na evangelijní straně první od hlavního oltáře je to oltář
s obrazem Svaté rodiny (kolem roku 1750), dále Panny Marie (r. 1700) a
při vchodu do kostela sv. Anny (z r. 1750), na epištolní straně,
postupujeme-li od hlavního oltáře, je rokokový oltář s obrazem sv.
Barbory (1760), dále Sv. Jana Nepomuckého (zjištěn autor J. V. Spitzer z
r. 1750) a při vstupu Tří svatých Františků (r. 1750).
Klášterní kostel se na sklonku 18. století stal kostelem farním,
proto také klášter s konventem nebyl zrušen v rámci josefínských
reforem, kterým podlehly všechny řeholní domy řádu bosých augustiniánů
nejen v zemích České koruny, ale i Rakousku. Mniši v počtu, který nikdy
nepřevýšil dvacet řeholníků, vedle komplentativního života sloužili
farnosti, kde jejich kněží obstarávali mše, svatby, křtiny a pohřby,
pečovali o zdejší chudé a nemocné, stejně tak jako se starali o
bohoslužby ve filiálním vesnickém hřbitovním kostele sv. Mikuláše a
poutní kapli sv. Anny, ke které vedla kalvarie s poutními zastaveními.
Klášter byl vybaven bohatou knihovnou, ve které působili nejen
členové řádu, ale byli zde hostováni četní seminaristé, a to nejen
z Rakousko-Uherska, ale i Itálie a Španělska. Vstup do knihovny byl z
přízemí v rohu kvadratury při hlavním schodišti. Měla několik tisíc
svazků s mnoha rukopisy a starými tisky uloženými v dubových skříních
s vyřezávanými supraportami. Při přepadení komunistickými násilníky
kláštera v roce 1950 byl fond knihovny rozkraden, až na několik
výjimek, snad uložených ve St. věd. knihovně v Plzni. Knihovní regálové
skříně dodnes leží v poničeném stavu v depu Památníku národního
písemnictví, který navzdory etiky i právu, je dosud augustiniánům
nevydal. Snad jen díky tehdejšímu mimořádnému zájmu Státní bezpečnosti o
písemnosti byl zachráněn klášterní archiv, o který, jak nutno ocenit,
vzorně pečuje pobočka Národního archivu v Třeboni.
Budova kláštera má do čtverce orientovaná čtyři křídla navazující na
kostel. Do dvora se křídla stavby otevírají arkádami. Klášterní ambity
sklenuté křížovými klenbami měly 27 lunet vyplněných obrazovým cyklem ze
života sv. Augustína, které vytvořil v roce 1696 až 1699 plzeňský malíř
Jiří Matěj Netttl. Další obrazy: Kristus na poušti a tři svatí
zobrazení jako poustevníci, sv. Jan Křtitel, sv. Jeroným a sv. Pavel se sv.
Antonínem, byly umístěny v refektáři. Ten vévodil průčelnímu křídlu a
vedle zmíněná řádová knihovna byly přístupné hlavním schodištěm. Na
refektář navazovalo sídlo převora a v rohu klášterní kaple. Obě boční
křídla byla rozdělená do mnišských cel přístupných ještě zvláštním
schodištěm vestavěným diagonálně naproti v rohu čtvercového půdorysu
kláštera. Chodby v 1. patře byly opatřeny dalšími 24 velkými závěsnými
obrazy tématicky zaměřenými na umučení Páně. Klášter tak obsahoval
slušnou obrazovou sbírku, která v době plenění komunistickými barbary
v roce 1950 byla, až na několik exemplářů dnes uložených na zámku v Dubu
u Volyně, zcela rozchvácena a zničena.
Vedle kvadratury klášterní stavby je situována věž. Byla přistavěna
ale až roku 1751. Nestojí, jak to bývá obvyklé v ose kostela, ale zcela
bokem v rohu klášterní kvadratury na straně navazující na presbytář
kostela.
Tehdejší konfigurace klášterních interiérů byla po roce 1955 zásahy
spojenými s přestavbou ve zdravotnické zařízení zcela změněna, takže
dnes se zde jen stěží orientujeme.
Konvent bosých augustiniánů měl za 325 let svého působení pro život
tohoto Jihočeského kraje značný význam. Lnáře byly nejen správním, ale i
kulturním a společenským centrem rozsáhlého panství, v jehož držení
se vystřídalo několik předních českých panských rodů. Nenápadně vedl
kulturně nejen poddaný, a po roce 1848 již svobodami nadaný lid, ale
především působil i na vrchnost. Činil to metodou církevnímu řádu sobě
vlastní, tedy prosazováním příkladného života svatých a světců a
pevností ve víře a jejího vedoucího poslání v poslušnosti, skromnosti a
chudobě. Odráží se to i v záznamech letopisců, kteří stylem té doby
zaznamenávají historické události. Tak třeba příhoda Tomáše Zachara
Černína spojená s jeho návratem z Říma do vlasti v roce 1684 byla
spojená s vizí, že mu sám archanděl Michael namaloval obraz stromu rodné
země s třemi haluzemi ztotožněný se Svatou Trojicí svědčí o záměru
augustiniánů. Podobně je tomu u šířené legendy s ohněm poškozeného
obrazu Matky Boží přivezené do Lnář z vypáleného kostela neznabohy kdesi v Itálii, který s proslavil zázraky a byl domestikován jako Panna
Maria Lnářská. Legendisté však věnovali pozornost i poddanému lidu. Tak
uzdravení dítěte Františky, dcery tesaře, které se mniši věnovali,
přisoudili právě zázračnému obrazu lnářské Madony. Ve čtyřicátých létech
18.století, kdy byl kraj obsazen francouzskými vojsky byli augustiniáni
pevnými ochránci strádajících obyvatel. K plnění svého programu se
převorovi s klášterními řeholníky podařilo ustavit Bratrstvo Panny Marie
Potěšující, jehož členy se stala více než tisícovka prostého lidu.
Jednotícím programem byla vzájemná pomoc, tak jak ji ukládala víra
v Boží spravedlnost. Vládním zmocněncům provádějícím na počátku 19.
století zastavování činnosti mnoha řádů a rušení klášterů spojené se
zabavováním majetku, se jevila náplň činnosti a vliv natolik
odpovídající reformaci, že lnářský konvent nejenže ponechali, ale
svěřili mu farnost. Ostatně princip chudoby tohoto konventu veskrze
„žebravého řádu“ bylo natolik evidentní, že nebylo s výjimkou kulturních
statků co zabavovat.
Lnářští augustiniáni, i když častými návštěvami a vizitacemi
prezentovali nejen příslušnost ke generalátu v Římě, ale i jednotu
s ostatními konventy v Čechách, na Moravě a Vídni, cítili se vlastenci, a
tak byli i našimi buditeli chápáni. Styky udržovali literáti Julius
Zeyer, Jakub Deml a Otokar Březina. Inspiraci zde nacházeli po vzoru
Petra Brandla malíři Adolf Kašpar, Stanislav Lolek a Viktor Foerster.
Sochař František Bílek vyřezal pro kostel tvář Ukřižovaného Ježíše a
hudební inspirací bylo prostředí kláštera např. skladateli Karlu
Kovařovicovi, který zde často pobýval.
Představených kláštera počínaje paterem Cypriánem (1687 až 1712),
který byl i převorem v Českém Brodu a Táboře, byla více než stovka.
Většina z nich byla českého původu a vynikali mezi nimi zejména tato
jména:
- P. Vincenc od sv. Viléma (vl. jménem Vilém Rosenthal), první označovaný za převora.
- Abraham od sv. Kláry (vl. jménem Ulrich Megerle).
- Vitalis od sv. Kilina (v pořadí 6. převor, objednatel obrazárny).
- Adrian od sv. Michala (vl. jménem Jan Roland).
- Viktorin od sv. Jana (vl. jménem Jan Rovenský).
- Zikmund od sv. Karla (vl. jménem Vácav Pauer.
- Prokop od Proměnení Páně, instalován jako první administrátor zřízené augustiniánské farnosti.
- Norbert od sv. Jana (vl. jm. Ferdinand Vodička), kterému již
připadlo spojení světského faráře s řeholním životem a povinností
poskytnutí péče mnichům z ostatních zrušených augustiniánských konventů
z českých zemí i Rakouska.
- Augustin od Nejsvětější Trojice (vl. jménem Jan Weber ) společně
s P. Aloisem od sv. Benedikta (vl. jménem Václav Mayer), připadl úkol
nalézt kompromis mezi šlechtou a lidem a východisky mezi nabytými
svobodami památného roku 1848. Právě kombinace světské farnosti
s posláním řehole umožnila nejen překonat nastalé rozpory, ale dále
rozvíjet duchovní hodnoty víry.
Teprve poslední desítiletí před vypuknutím První světové války
způsobil nedostatek řeholních bratří útlum kontemplativního života.
Klášter se tak stal více méně zabezpečovatelem farních služeb a domovem
faráře a kaplanů. Panství navíc ochuzené po vzniku republiky pozemkovou
reformou patřilo Karlu Bondymu. Ten pochopitelně nenalezl
k římskokatolické církvi vztah, jaký měla dříve česká šlechta. Bosí
augustiniáni stále věrní zásadě „žebravého řádu“ nevlastnili žádné další
nemovitosti ani nečerpali z výnosů pozemků. Obrat nenastal ani po Druhé
světové válce, kdy pozemkovou reformou ochuzené panství připadlo
společenství vlastníků po vedením Ing. Vladimíra Vaníčka. Těmto pak bylo
konfiskováno v roce 1948. Po dvou letech následoval zásah
tzv. socialistického státu, kterého se zmocnila Komunistická strana ,
namířený proti řádům římskokatolické církve. Režim se ani nesnažil opřít
toto počínání o zákonnou normu. Tzv. Státní úřad církevní vypracoval
„instruktáž akce K“ k vyklizení 429 klášterů, kde bylo celkem 2373
řeholníků. Klášter ve Lnářích přišel na řadu večer 26. dubna 1950.
Společně s převorem P. Jaroslavem Vystrčilem OAD zde bylo devět
řeholních bratří, kteří byli deportování do centralizačního kláštera.
Akci vedl církevní tajemník ONV ve Strakonicích a zajišťovalo ji okresní
správa SNB a příslušníci Lidové milice ze Lnář pod vedením vyslaného
zástupce STB. Správou nemovitostí kláštera byl pověřen Náboženský fond
v Praze. Ten budovu nejprve předal internátu ministerstva vnitra, již
sídlícímu v lnářském zámku a po devíti letech (4. 11. 1959) zcela
nezákoně, aniž nabyl vlastnických práv daroval ČSSR, radě Okresního
národního výboru ve Strakonicích. V roce 1960 se započalo s úpravami
kláštera pro Ústav choromyslných Okresního ústavu národního zdraví, ze
kterého se konstituovala Psychiatrická léčebna, jako zařízení Krajského
ústavu národního zdraví.
V roce 1995, ředitel Náboženské matice RNDr František Skřivánek a
statutární zástupce Konventu řádu bosých augustiniánů ve Lnářích
titulární převor P. Jaroslav Vystrčil OAD podali žalobu proti ČSR o
navrácení nemovitostí kláštera doloženou protiprávním násilným zásahem
do práv řádu a neoprávněného nakládání s jeho majetkem. Okresní soud ve
Strakonicích dal žalobci za pravdu a klášter byl řádu bosých
augustiniánů navrácen rozsudkem z 12. 12. 1996. Na základě následné
dohody a smlouvy o spolupráci v klášteře nadále zůstává Psychiatrická
léčebna, se kterou řád úspěšně spolupracuje.
RNDr. František Skřivánek Eq.mag.O.Melit.
prokurátor konventu OAD