Historie

Historie léčebny

 
Objekt léčebny – klášter byl založen v polovině 17. století, dostavěn byl roku 1697. Svému původnímu účelu sloužil až do jara roku 1950, kdy byl násilím vyklizen příslušníky StB a řádoví bratři byli odvlečeni do komunistických lágrů. V průběhu padesátých let, kdy objekt spravovalo ministerstvo spravedlnosti, zde byla ženská věznice. Na konci padesátých let byl objekt uvolněn pro potřeby zdravotnictví. Zpočátku zde bylo doléčovací interní oddělení – typu LDN 120 lůžek.

V roce 1965, v souvislosti s rozšiřováním nemocnice ve Strakonicích, byl tento areál uvolněn a byla zde umístěna psychiatrická léčebna (100 lůžek). Důvodem tohoto kroku byla neexistence takového zařízení v Jihočeském kraji, navíc v kraji nebyla (a nejsou) psychiatrická oddělení při bývalých okresních nemocnicích, tudíž léčebna plnila a zčásti stále plní roli psychiatrického oddělení. Psychiatrická léčebna Lnáře byla součástí OÚNZ Strakonice a měla úředně stanovenou spádovou oblast okresů Strakonice a Prachatice.

V roce 1991 se léčebna stala samostatnou příspěvkovou organizací zřizovanou Okresním úřadem ve Strakonicích. Již předtím léčebna začala procházet transformací, při které postupně docházelo ke snížení počtu lůžek až na současných 70. V roce 2003 spolu se vznikem krajů byla převedena zřizovatelská fukce na Jihočeský kraj.

 

Historie kláštera s kostelem Nejsvětější Trojice

 
Za místo pro klášter bylo zvoleno návrší nad rybníkem (později zvaným Podhájským), kde stála od roku 1599 kaple zasvěcená Nejsvětější Trojici. Z popudu majitele panství Volfa Novohradského z Kolowrat, nejvyššího sudího Král. českého a jeho manželky Jitky ze Sternbergu jej vystavil zbožný kmán Jiří Bolf označovaný jako poustevník. Panství záhy přešlo do majetku Sternbergů. Jejich příslušník Jaroslav Volf, který byl zavražděn svým komorníkem v roce 1636, byl prvním, který byl ve skromném kostelíku pohřben. Teprve za následujícího vlastníka Aleše Ferdinanda z Mitrowicz byl kostelík přestavěn podle plánů stavitele Karla Luraga v trojlodní basiliku, ze které vyšla dnešní podoba.

Řád bosých augustiniánů přišel do Lnář v květnu roku 1684 na výzvu dalšího majitele panství, kterým byl Humprecht Jan Černín z Chudenic. Mateřský klášter tohoto řádu sídlící u kostela sv. Václava na Zderaze v Praze, vyslal bratry mnichy pátera Cypriána a Salvatora Teresiana, které ubytoval na zámku ve Lnářích hrabě Tomáš Zacheus Černín z Chudenic. Zprvu sloužili mše v zámecké kapli sv. Josefa a vesnickém kostelíku sv. Mikuláše ve vsi vedle zámku. Se stavbou kláštera bylo započato na nedaleké výšině, při čemž stavba navazovala na již postavený kostel Nejsvětější Trojice. Klášter byl dostavěn již roku 1694 za účasti v Čechách působícími italskými staviteli Giovani Batistou Madernou a Pietro Spinettim. Vedle kontemplativního života a bohoslužeb se mniši věnovali léčitelství, hospitalitě. Založili v klášteře především lékárnu a v oddělené části dvora poskytovali sanitární služby.

Na kostel, který navazoval na původní zasvěcení Nejsvětější Trojici, navazovala nová stavba kláštera. Přestavba kostela byla dokončena roku 1706 ve slohu vrcholného baroka. Stavitelem byl Karlo Lurago, který stál u mnoha církevních staveb hlavně v Praze. Ihned po dostavění byl augustiniánskými mnichy pozván slavný pražský malíř Petr Brandl, kterého v té době zaměstnávali Černínové na lnářském zámku. Pro hlavní oltář vytvořil obraz Nejsvětější Trojice, kde pod Duchem Svatým vedle Boha Otce žehná Kristus Panně Marii, zatímco sv. Augustín vydává Matce Boží hold planoucím srdcem – výsostným znakem právě bosých augustiniánů. Na obraze je vedle andělů ještě vyobrazen sv. Tomáš a sv. Zuzana. Nechybí tam ani zobrazení nově vystavěného samotného kláštera, který je skromně vsazeno do pravého spodního rohu komposice obrazu. Hotové dílo je umístěno do bohatě řezané zlacené architektury hlavního oltáře, kterou zhotovil augustiniánský mnich umělec Filip od sv. Heřmana (vlastním jménem Friedrich Mollitor) a patří k nejvýznamnějším pokladům barokního umění v Čechách.

Trojlodní kostel má i další bohatou výzdobu. V ní vynikal především postraní sice barokní malý oltář, do kterého byl dodatečně vsazen pozdně gotický deskový obraz od neznámého autora z třicátých let 15. století s námětem Matky Boží, který nese označení svého domicia jako „Panna Maria Lnářská“. Dnes je tento skvost chráněn v depositáři farnosti. Jedná se o mariánský obraz, námět hojně vyhledávaný po porážce českých stavů na Bílé hoře, který na paměť definitivní katolizace zemí Koruny české byl umísťován jak do starších, více méně devastovaných, tak nově postavených kostelů. Jako příklad nám slouží obraz na hlavním oltáři řádového kostela na Strakonickém hradě, který tam dodali rytíři Řádu sv. Jana Jerusalemského – maltézští rytíři, nebo v kostele Panny Marie v Praze na Malé Straně, v té době založeném klášteře řádem bosých karmelitánů. Obrazy tyto jsou označovány spoborným názvem „Panny Marie Vítězné“.

V bohatém vybavení lnářského klášterního kostela je dalších šest oltářů, po třech v obou postraních lodích, jejichž autoři nebyli dosud zjištěni. Na evangelijní straně první od hlavního oltáře je to oltář s obrazem Svaté rodiny (kolem roku 1750), dále Panny Marie (r. 1700) a při vchodu do kostela sv. Anny (z r. 1750), na epištolní straně, postupujeme-li od hlavního oltáře, je rokokový oltář s obrazem sv. Barbory (1760), dále Sv. Jana Nepomuckého (zjištěn autor J. V. Spitzer z r. 1750) a při vstupu Tří svatých Františků (r. 1750).
Klášterní kostel se na sklonku 18. století stal kostelem farním, proto také klášter s konventem nebyl zrušen v rámci josefínských reforem, kterým podlehly všechny řeholní domy řádu bosých augustiniánů nejen v zemích České koruny, ale i Rakousku. Mniši v počtu, který nikdy nepřevýšil dvacet řeholníků, vedle komplentativního života sloužili farnosti, kde jejich kněží obstarávali mše, svatby, křtiny a pohřby, pečovali o zdejší chudé a nemocné, stejně tak jako se starali o bohoslužby ve filiálním vesnickém hřbitovním kostele sv. Mikuláše a poutní kapli sv. Anny, ke které vedla kalvarie s poutními zastaveními.

Klášter byl vybaven bohatou knihovnou, ve které působili nejen členové řádu, ale byli zde hostováni četní seminaristé, a to nejen z Rakousko-Uherska, ale i Itálie a Španělska. Vstup do knihovny byl z přízemí v rohu kvadratury při hlavním schodišti. Měla několik tisíc svazků s mnoha rukopisy a starými tisky uloženými v dubových skříních s vyřezávanými supraportami. Při přepadení komunistickými násilníky kláštera v roce 1950 byl fond knihovny rozkraden, až na několik výjimek, snad uložených ve St. věd. knihovně v Plzni. Knihovní regálové skříně dodnes leží v poničeném stavu v depu Památníku národního písemnictví, který navzdory etiky i právu, je dosud augustiniánům nevydal. Snad jen díky tehdejšímu mimořádnému zájmu Státní bezpečnosti o písemnosti byl zachráněn klášterní archiv, o který, jak nutno ocenit, vzorně pečuje pobočka Národního archivu v Třeboni.

Budova kláštera má do čtverce orientovaná čtyři křídla navazující na kostel. Do dvora se křídla stavby otevírají arkádami. Klášterní ambity sklenuté křížovými klenbami měly 27 lunet vyplněných obrazovým cyklem ze života sv. Augustína, které vytvořil v roce 1696 až 1699 plzeňský malíř Jiří Matěj Netttl. Další obrazy: Kristus na poušti a tři svatí zobrazení jako poustevníci, sv. Jan Křtitel, sv. Jeroným a sv. Pavel se sv. Antonínem, byly umístěny v refektáři. Ten vévodil průčelnímu křídlu a vedle zmíněná řádová knihovna byly přístupné hlavním schodištěm. Na refektář navazovalo sídlo převora a v rohu klášterní kaple. Obě boční křídla byla rozdělená do mnišských cel přístupných ještě zvláštním schodištěm vestavěným diagonálně naproti v rohu čtvercového půdorysu kláštera. Chodby v 1. patře byly opatřeny dalšími 24 velkými závěsnými obrazy tématicky zaměřenými na umučení Páně. Klášter tak obsahoval slušnou obrazovou sbírku, která v době plenění komunistickými barbary v roce 1950 byla, až na několik exemplářů dnes uložených na zámku v Dubu u Volyně, zcela rozchvácena a zničena.

Vedle kvadratury klášterní stavby je situována věž. Byla přistavěna ale až roku 1751. Nestojí, jak to bývá obvyklé v ose kostela, ale zcela bokem v rohu klášterní kvadratury na straně navazující na presbytář kostela.

Tehdejší konfigurace klášterních interiérů byla po roce 1955 zásahy spojenými s přestavbou ve zdravotnické zařízení zcela změněna, takže dnes se zde jen stěží orientujeme.
 
Konvent bosých augustiniánů měl za 325 let svého působení pro život tohoto Jihočeského kraje značný význam. Lnáře byly nejen správním, ale i kulturním a společenským centrem rozsáhlého panství, v jehož držení se vystřídalo několik předních českých panských rodů. Nenápadně vedl kulturně nejen poddaný, a po roce 1848 již svobodami nadaný lid, ale především působil i na vrchnost. Činil to metodou církevnímu řádu sobě vlastní, tedy prosazováním příkladného života svatých a světců a pevností ve víře a jejího vedoucího poslání v poslušnosti, skromnosti a chudobě. Odráží se to i v záznamech letopisců, kteří stylem té doby zaznamenávají historické události. Tak třeba příhoda Tomáše Zachara Černína spojená s jeho návratem z Říma do vlasti v roce 1684 byla spojená s vizí, že mu sám archanděl Michael namaloval obraz stromu rodné země s třemi haluzemi ztotožněný se Svatou Trojicí svědčí o záměru augustiniánů. Podobně je tomu u šířené legendy s ohněm poškozeného obrazu Matky Boží přivezené do Lnář z vypáleného kostela neznabohy kdesi v Itálii, který s proslavil zázraky a byl domestikován jako Panna Maria Lnářská. Legendisté však věnovali pozornost i poddanému lidu. Tak uzdravení dítěte Františky, dcery tesaře, které se mniši věnovali, přisoudili právě zázračnému obrazu lnářské Madony. Ve čtyřicátých létech 18.století, kdy byl kraj obsazen francouzskými vojsky byli augustiniáni pevnými ochránci strádajících obyvatel. K plnění svého programu se převorovi s klášterními řeholníky podařilo ustavit Bratrstvo Panny Marie Potěšující, jehož členy se stala více než tisícovka prostého lidu. Jednotícím programem byla vzájemná pomoc, tak jak ji ukládala víra v Boží spravedlnost. Vládním zmocněncům provádějícím na počátku 19. století zastavování činnosti mnoha řádů a rušení klášterů spojené se zabavováním majetku, se jevila náplň činnosti a vliv natolik odpovídající reformaci, že lnářský konvent nejenže ponechali, ale svěřili mu farnost. Ostatně princip chudoby tohoto konventu veskrze „žebravého řádu“ bylo natolik evidentní, že nebylo s výjimkou kulturních statků co zabavovat.
Lnářští augustiniáni, i když častými návštěvami a vizitacemi prezentovali nejen příslušnost ke generalátu v Římě, ale i jednotu s ostatními konventy v Čechách, na Moravě a Vídni, cítili se vlastenci, a tak byli i našimi buditeli chápáni. Styky udržovali literáti Julius Zeyer, Jakub Deml a Otokar Březina. Inspiraci zde nacházeli po vzoru Petra Brandla malíři Adolf Kašpar, Stanislav Lolek a Viktor Foerster. Sochař František Bílek vyřezal pro kostel tvář Ukřižovaného Ježíše a hudební inspirací bylo prostředí kláštera např. skladateli Karlu Kovařovicovi, který zde často pobýval.
Představených kláštera počínaje paterem Cypriánem (1687 až 1712), který byl i převorem v Českém Brodu a Táboře, byla více než stovka. Většina z nich byla českého původu a vynikali mezi nimi zejména tato jména:

  • P. Vincenc od sv. Viléma (vl. jménem Vilém Rosenthal), první označovaný za převora.
  • Abraham od sv. Kláry (vl. jménem Ulrich Megerle).
  • Vitalis od sv. Kilina (v pořadí 6. převor, objednatel obrazárny).
  • Adrian od sv. Michala (vl. jménem Jan Roland).
  • Viktorin od sv. Jana (vl. jménem Jan Rovenský).
  • Zikmund od sv. Karla (vl. jménem Vácav Pauer.
  • Prokop od Proměnení Páně, instalován jako první administrátor zřízené augustiniánské farnosti.
  • Norbert od sv. Jana (vl. jm. Ferdinand Vodička), kterému již připadlo spojení světského faráře s řeholním životem a povinností poskytnutí péče mnichům z ostatních zrušených augustiniánských konventů z českých zemí i Rakouska.
  • Augustin od Nejsvětější Trojice (vl. jménem Jan Weber ) společně s P. Aloisem od sv. Benedikta (vl. jménem Václav Mayer), připadl úkol nalézt kompromis mezi šlechtou a lidem a východisky mezi nabytými svobodami památného roku 1848. Právě kombinace světské farnosti s posláním řehole umožnila nejen překonat nastalé rozpory, ale dále rozvíjet duchovní hodnoty víry.

Teprve poslední desítiletí před vypuknutím První světové války způsobil nedostatek řeholních bratří útlum kontemplativního života. Klášter se tak stal více méně zabezpečovatelem farních služeb a domovem faráře a kaplanů. Panství navíc ochuzené po vzniku republiky pozemkovou reformou patřilo Karlu Bondymu. Ten pochopitelně nenalezl k římskokatolické církvi vztah, jaký měla dříve česká šlechta. Bosí augustiniáni stále věrní zásadě „žebravého řádu“ nevlastnili žádné další nemovitosti ani nečerpali z výnosů pozemků. Obrat nenastal ani po Druhé světové válce, kdy pozemkovou reformou ochuzené panství připadlo společenství vlastníků po vedením Ing. Vladimíra Vaníčka. Těmto pak bylo konfiskováno v roce 1948. Po dvou letech následoval zásah tzv. socialistického státu, kterého se zmocnila Komunistická strana , namířený proti řádům římskokatolické církve. Režim se ani nesnažil opřít toto počínání o zákonnou normu. Tzv. Státní úřad církevní vypracoval „instruktáž akce K“ k vyklizení 429 klášterů, kde bylo celkem 2373 řeholníků. Klášter ve Lnářích přišel na řadu večer 26. dubna 1950. Společně s převorem P. Jaroslavem Vystrčilem OAD zde bylo devět řeholních bratří, kteří byli deportování do centralizačního kláštera. Akci vedl církevní tajemník ONV ve Strakonicích a zajišťovalo ji okresní správa SNB a příslušníci Lidové milice ze Lnář pod vedením vyslaného zástupce STB. Správou nemovitostí kláštera byl pověřen Náboženský fond v Praze. Ten budovu nejprve předal internátu ministerstva vnitra, již sídlícímu v lnářském zámku a po devíti letech (4. 11. 1959) zcela nezákoně, aniž nabyl vlastnických práv daroval ČSSR, radě Okresního národního výboru ve Strakonicích. V roce 1960 se započalo s úpravami kláštera pro Ústav choromyslných Okresního ústavu národního zdraví, ze kterého se konstituovala Psychiatrická léčebna, jako zařízení Krajského ústavu národního zdraví.
V roce 1995, ředitel Náboženské matice RNDr František Skřivánek a statutární zástupce Konventu řádu bosých augustiniánů ve Lnářích titulární převor P. Jaroslav Vystrčil OAD podali žalobu proti ČSR o navrácení nemovitostí kláštera doloženou protiprávním násilným zásahem do práv řádu a neoprávněného nakládání s jeho majetkem. Okresní soud ve Strakonicích dal žalobci za pravdu a klášter byl řádu bosých augustiniánů navrácen rozsudkem z 12. 12. 1996. Na základě následné dohody a smlouvy o spolupráci v klášteře nadále zůstává Psychiatrická léčebna, se kterou řád úspěšně spolupracuje.

RNDr. František Skřivánek Eq.mag.O.Melit.

prokurátor konventu OAD
 
 
 

 
 
 
 
 
Akreditace Ministerstvo zdravotnictví České republiky
 
 
 
 
 
 
Certifikát kvality Tayllorcox
 
 
 
Jihočeský kraj